Manifest za černobílý svět

Je krásné, že se svět snažíme vidět nestranně, objektivně, barevně. Stavíme však Babylónskou věž neporozumění, kde každý má svou interpretaci.

Fráze "svět není černobílý" se stala jedním z nejprofláknutějších hesel poslední doby. O co jednodušší je zaštítit se prázdnými proklamacemi, o to těžší je pochopit a se vyrovnat s tím, co to vůbec děláme s realitou.

Na jednoduchém příkladu z filozofie vědy se pokusím ilustrovat, o co jde. Představte si dva tábory. Jedni jsou realisté, druzí instrumentalisté. Realisté věří, že gravitace není pouze fyzikální teorie, ale že gravitace opravdu existuje, je reálná, proto také "realisté".

Pro instrumentalistu je toto však jen jedna možná teorie, jakýsi "instrument" lidského myšlení. Žádná gravitace doopravdy neexistuje. Je to jen lidský výmysl, který konsistentně popisuje chování předmětů, s kterým se setkáváme v běžném životě a které padají dolů.

Ptáte se, jak je možné popřít vědecké objevy? Jednoduše, třeba historickou zkušeností. Tak jako staří Řekové nevěděli nic o gravitaci, protože tento koncept byl vynalezen až s pokrokem vědy, tak v budoucnu někdo může přijít s lepší "gravitační" teorií, která úplně nahradí tu současnou. Každopádně to bude vždy jen naše teorie, náš konstrukt. Navíc ne každá společnost na světě je tak technologická jako ta naše, a jaké máme právo někomu vnucovat naši vědeckou interpretaci světa? 

A teď si představme, že žádný výklad světa není reálný, že jsme všichni jen instrumentalisté, kteří nabízejí svou interpretaci dění. Vztáhněme si to na současnou politiku. Ať už na dění ve východní Evropě, chování PR oddělení kanceláře prezidenta, ale i obyčejných lidí, kteří třebas blogují své názory zde na idnes.cz, atd. 

Co si o tom všem myslet? Odcituji oblíbenou odpověď hostů diskuzí v televizních debatách, kteří jsou pobízeni k jasné odpovědi na danou otázku: "Ale paní redaktorko, každý si obrázek přece udělá sám."

Ano, každý si zkonstruuje svou interpretaci a tak jich budeme mít několik. Kam toto vede? K vytvoření zástupu zastánců rozličných proudů. A kdo z nich má konečné slovo? Ten kdo má za sebou větší zástup, více síly. K pravdě se v takovém světě dobíráme ne diskurzem, ale násilím.

To je ovšem velký rozdíl od těch potrefených filozofů výše, protože ti stále naivně diskutují, mají totiž záštitu k tomu dělat to bez násilí - akademickou půdu. Podobná platforma však mimo univerzity a ve světovém diskurzu není.

Já tak jen zoufale volám: Vraťte mi černobílý svět!

 Tento článek volně navazuje na můj komentář k 17. listopadu - Fenoménem doby je relativizace a lež.