Bilancování, tentokráte o materialismu

Generace, která na současnou dobu plnou "blbé nálady" bude jednou vzpomínat jako na staré dobré časy, vidí Česko jako dobré místo k životu. A není to koneckonců vizitka, že se něco za těch pětadvacet let zdařilo?

Když sdílím své zážitky ze života za hranicemi naší země se stejně starými kamarády, vždy přijde řeč na obligátní srovnávání, jak se kde žije a jak si vedeme v porovnání se světem. Tu a tam se objeví různá kritika věcí, které by u nás taky mohly fungovat jako v zemi XYZ, ale v zásadě se vždy shodneme na jednom. V Česku se nežije vůbec špatně.

To je poměrně ostrý kontrast s generací mých rodičů, jejichž jediným životním snem bylo, pokud tedy náhodou neměli to štěstí a nenarodili se do prominentních rodin tehdejších rudých vládnoucích elit, emigrovat pryč z šedi Československa. A byli by to v mém případě asi i nakonec udělali, kdyby nakonec nepřišel ten osudný 17. listopad.

Po něm se dalo vycestovat a podívat se, jaké to tedy tam venku je. Maminka dodnes vzpomíná na zájezd se školním sborem do zemí Beneluxu, který se odehrál těsně po revoluci, a jak tam zírala na tu pestrost - obchody, kavárny, zboží. Pro naši generaci naprosto nepochopitelné. Když jsem se do těch samých zemí podíval sám, nezarazilo mě vůbec nic, tedy v tom smyslu, že by tam měli k dispozici něco, co my u nás ne.

Materialismus v sobě skýtá zajímavý paradox - přebytek zboží je svým způsobem unavující, ale jeho opak, tedy nedostatek či neexistence zboží, které mají jiní běžně k dispozici, je frustrující ještě dvakrát tolik. A těžko už bychom si teď, jakožto národ s největším počtem metrů čtverečních obchodní plochy na obyvatele v Evropě, tomuto každodennímu luxusu odvykali.

V souvislosti s názory ohledně toho, jak se dnes máme nebo spíš nemáme, je právě hojný výskyt nákupních center zarážející. Jen jestli to není tak, jako to trefně popisuje moje babička, žijící z toho nejskromnějšího českého důchodu, která se poměrně radikálně vymyká průměru svých kamarádek a vrstevnic, které u každých voleb do urny neomylně vhazují lístky se zakroužkovanými kandidáty strany s třešněmi ve znaku, zatímco ona volí někdy i na opačné straně spektra: "Ti lidé nechtějí vrátit tu dobu. Chtějí ty dnešní regály napěchované věcma a k tomu navíc všechny výhody, jaké měli tenkrát." Prostě materiální dostatek a ještě přidanou hodnotu od státu. Zní mi to jako nějaký kapitalisticko-socialistický ráj.

Jakkoli je debata o polistopadovém přerodu často abstraktní, vedená o vznešených ideích a demokratických svobodách (což je samozřejmě dobře!), je i materiální proměna, "obyčejnému" lidu tak nějak bližší a představitelnější, důležitou součástí transformace naší země a jakýmsi jejím palčivě hmatatelným mementem. Ač mi odjakživa byla blízká střídmost, její nucená forma v podobě občasně nedostupných potravin, hygienických potřeb jako vložky nebo toaletní papír, či urputného lovu banánů a pomerančů na vánoční stůl, není kdovíjak přitažlivá.

Pravda je, že lidi k boji za lepší zítřky, avšak v jiném režimu, často vybičuje právě vidina materiálního blaha, jehož nedostatek je pak úplně nepředstavitelný. Jsme pak trochu, alespoň my mladí, jako jeden kamarád z vysoké školy, kterého jsem jednou v hypermarketu chtěl trošku vzdělat: "Víš, že u nás v Česku za komunistů nic takového nebylo a člověk si nemohl koupit co chtěl?" On jen nevěřícně odvětil: "To jako fakt?"